Tahiťanky

Autor galerie: Zuzana Musilová

„Tahiťanky“ jsou cyklem, který má za sebou již dvě veřejné prezentace. Ve formě digitálních tisků byl vystaven spolu s pracemi Radky Chocholoušové v Galerii U Kostela v Bílině na exhibici pojmenované „Rejdymejdy“ (kurátorka Vendula Fremlová) a potom na kolektivní výstavě „Startovní pozice“ ústecké nastupující umělecké generace v experimentálním prostoru NoD v Praze (kurátorka Eva Mráziková). „Tahiťanky“ jsou svéráznou poctou Paulu Gauginovi. Zuzana oprášila svou růžovou paruku, nechala se s ní nafotit a s pomocí Photoshopu upravila snímek tak, aby na něm vypadala jako jedna z žen, které na Tahiti maloval Gaugin. Jako tečku za svou prací přidala notoricky známý mistrův podpis. Tímto počinem se zařadila k jednomu z řady trendů současného umění – umění apropriace. Apropriace označuje proces, v němž si umělec „přivlastní“ dílo jiného autora a prezentuje je v novém kontextu. Souvisí s problematikou autorství a originality díla.

Zuzana nekopíruje konkrétní Tahiťanku z konkrétního Gauginova obrazu. Zcizuje pouze určitý modelový prvek a styl jeho ztvárnění; toho však nedosahuje s pomocí štětce a barev: postimpresionistickou syntetickou techniku kladení barev nahradila specifickou digitální úpravou. Kromě principu apropriace je v cyklu „Tahiťanky“ užito postupu sebeprezentace a stylizace vlastní tváře do podoby někoho „jiného“, vycházejícího částečně z  performance. Součástí „Tahiťanek“ je soubor pestrobarevných věnců. Ty sice připomínají tradiční tahitské věnce – další prvek z Gauginových obrazů – namísto z květin jsou však vytvořené např. z bonbónů, jejich obalů, umělých kytek či silikonu. I v tomto přidaném souboru se setkáváme s falzifikující, iluzivní inovací vyjmutého motivu.

„Tahiťanky“ jsou aktualizací a remixem uměleckých tendencí 70. a 80. let, zabývajících se problémy jako jsou originalita díla, duševní vlastnictví, copyright, začleňování stávající produkce do nového kontextu a identita v postmoderní době.

1 

2 

3 

4 

5 

6 Věnec 1

7 

8 

9 

10 

11 

12 

13