Salam Aleykum

PŘEDEHRA

Netušil jsem, kolik problémů mě čeká už vyřizováním víza, a málem se stalo, že mě celá ta byrokratická procedura znechutí natolik, že se místo do Kyrgystánu rozhodnu jet do Tater a nechám propadnout letenku. Až na třetí pokus jsem zastihl na ambasádě úřadujícího konzula a na pátý získal zpět pas i s nalepeným vízem. Podařilo se mi sehnat levnou letenku do Almaty, což znamenalo, že jsem potřeboval získat kazašská tranzitní víza.
Od Kubáska jsem si půjčil skvělou goratexovou bundu, od maminky na letenku a poncho, namazal jsem boty pořádnou vrstvou tuku a všechno napěchoval do batohu. Spacák jsem zvolil ne zcela vhodně - co nejmenší a nejlehčí.

DEN 0

Panelák na hlavní třídě Almaty, Dostiku. Všechny stavby v Almatě nevypadají takto. V podstatě se jich 90 % neliší od evropských. Hlavě v posledních letech se staví v Almatě ze skla a betonu.

Poprvé v životě poletím letadlem, ale nedělá to na mě žádný dojem. Vždycky jsem považoval letadlo za snobárnu a záležitost elity. Do Prahy vlakem, cestou na letiště ještě obstarat nějaké léky co bývají potřeba, pojištění, kopie dokladů a slovník.
První letadlo mě přeneslo do Amsterdamu, takže z ruzyňského mumraje do babylonu. Po hodince čekání šest hodin nepohodlí, horší jak autobus. Letuškám nebyl příjemný úsměv nic platný, nohy sem si rovnal ještě dva dni po vystoupení z letadla. Půl cesty mě vopruzoval nalitej Rus a snažil se mě vystrašit. Pochopil asi, že do tamních končin letím poprvé, a tak mi barvitě vykládal, co se mi může s velkou pravděpodobností přihodit. Je pravda, že se mu to docela slušně dařilo.
Je to v podstatě folklór, kdykoliv vyrážím na východ, jsem zděšen a strašen touhou domorodců oškubat cizince za každou cenu, násilí nevyjímaje. Na mě to funguje skvěle. Takže jsem první dni hodně ostražitý a nikomu nevěřím. To mi pomáhá uniknout ze spárů lovců turistů, hlavně taxikářů. Taxikáři jsou svině všude na světě. Vzhledem k tomu, že jsem se ráno ve čtyři hodiny ocitl 4682 km od Prahy, nechtělo se mi hledat po okolí vhodné místo na pár hodin spánku. A tak jsem přespal na lavičce na letišti s jedním okem otevřeným a batohem v objetí.

DEN 1

Do centra jsem se vydal pěšky. Ve stavu velké rozlámanosti po sezení v letadle a spánku na lavičce mé tělo pohyb ocenilo. Po pár kilometrech mě to ale přestalo bavit, a tak jsem se osmělil a začal se ptát domorodců, jak se nejlépe dostat maršrutkou na Zeljony Bazar. Věděl jsem z průvodce, že je v centru. Ocitl jsem se v centru Almaty, porozhlédnul a zorientoval jsem se. Díky opravdu brzké hodině jsem viděl v parku bandičku penzistů, kteří v teplákách a tílku prováděli ranní rozcvičku. Připadalo mi, že se jedná o předlohu k ranním rozhlasovým rozcvičkám, co bývaly u nás za komančů v rádiu. Chlapíci místy působili jako komiksové postavičky. Rozcvička nebyla organizovaná, každý cvičil to svoje, pyšně a hrdě.
Utahaný po cestě jsem se vydal k lanovce na televizní vysílač, s plánem najít si klidnýho fleka na odpočinek. V autobuse jsem se zeptal chlápka kolem šedesátky, jestli mi řekne, kde mám vystoupit, a ukáže kudy k lanovce. Chlápek měl na nohou pohorky, na zádech batoh a v rukou hůlky, takže nebylo pochyb, kam má namířeno. Zeptal jsem se, jestli jede do hor, a odpovědí byla otázka, zda nechci jít s ním, že čekal na kámoše, ale ten nepřišel, takže jde sám. Souhlasil jsem. Cestou mi povídal jak vypadá politická situace v Kazachstánu. Prezident Nazarbajev je prezidentem od osamostatnění Kazachstánu po pádu SSSR. Je to velice bohatý a nenáviděný člověk. Kazachstán má na svém území kompletní Mendělejevovu tabulku prvků a k tomu ještě ropu a zemní plyn. Většina zisků ale končí v rukách Nazarbajeva. V Almatě si nechal vybudovat mramorový palác. Nejstarší Nazarbajevova dcera je ředitelkou Kazašské tiskové kanceláře a druhá dcera se provdala za prezidenta sousedního Kyrgystánu.
Chlapík si vyrážel do hor odpočinout, zároveň natrhat jabka a houby. Ne pro radost. Spousta penzistů je nucena si přilepšovat sběrem hub, borůvek atd., protože v Asii neexistuje něco jako evropský sociální systém. Říkal, že je rád, že nezůstal zapšchlým nadávajícím mrzoutem dole ve městě. Taky mi vysvětlil, že je jednoduché poznat, že jsem bohatej. Protože jenom bohatej člověk si může dovolit letět letadlem přes půl planety jen tak na vejlet.
Spolu jsme vystoupali do sedla v cca 3000 m n. m. Tam jsme poobědvali a on mi ukázal na vrchol jménem Tři bratři (cca 3600) a řek, že nahoru už se nepoškrábe. Ale že já bych měl, protože nahoře na vrcholu je dobrá energie, a že to zvládnu v pohodě za tři hodinky. Rozloučili jsme se, na cestu jsem dostal pár jablek a dobrých rad.

Pomník obětem druhé války v centrální parku Almaty. Rusové mají ve zvyku, se v den svatby zastavit u památníku obětem války a položit tam kytky. Při cestách po Rusku jsem viděl i scény, kdy celá svatební kolona zastavila u pomníku války, kterým byl rezavý tank na třímetrovém soklu. Tento zvyk má údajně ten důvod, že za druhé války padl každé rodině minimálně jeden její člen. Svatebčané, což je v podstatě široký rodinný kruh, na ně tímto vzpomínají.

Po třech hodinách jsem se vyškrábal na hřeben, na samotný vrchol zbývalo ještě zhruba devadesát minut. Přidal jsem do kroku. Tak půl hodiny před vrcholem už jsem toho měl opravdu plný zuby. Jelikož jsem během posledních dvou dní skoro nespal a když, tak hodně špatně. Plus časový posun o šest hodin mně dohromady sebralo hodně sil. A tak jsem vůbec neprotestoval, že mě protiběžící stařík "sundal" zpátky do údolí. Když jsem se ho zeptal, kolik je hodin, abych věděl, jestli pokračovat nebo ne, tak mi strašně vynadal, že nemám hodinky, a že tahám zbytečně velkej a těžkej batoh. Měl 18 kg. A vůbec, že sem pro něj byl jenom rozmazlenej zápaďák, co neví vůbec nic o horách. Nehodlal jsem mu vysvětlovat, že ještě před 20 hodinama jsem stál na letišti v Praze a snažil jsem se s ním držel ukrutný tempo sestupu. Skákal dolů z kopce jako horská koza a královsky se bavil, když viděl, že sotva stíhám jeho rychlost. O jedné z přestávek z něj vypadlo, že se po místních horách toulá už 36 let a s kamarádem vedou v Almatě turistickej oddíl. Hory měl prochozený asi hodně dobře, prý má na několika místech pod kamenama schovaný tři stany, aby je nemusel pořád tahat dolu a nahoru. Když má volno, tak se sebere a vyrazí nahoru k jednomu ze stanů. A při dobrém počasí tam zůstává i týden. Když jsem se ho ptal, jestli by mi dělal na pár dní průvodce, tak odmítnul. Škoda.
Během tří hodin jsme byli zpátky v údolí. Cestou dolu jsem si řek, že na ten kopec ještě vylezu. Děda mi ukázal parádního fleka na přespání a já sem vlastně dosáhl původního cíle tohoto dne. Najít si pěknýho fleka na spaní někde za městem a v klidu se rozmyslet, co dál. Usnul jsem dřív, než jsem dopil čaj.

Díl 2: Quosh-sau bolyngardar Alma-Ata
Díl 3: EASY RIDER