EASY RIDER

DEN 4

Hlavní město Kyrgyzstánu, Biškek.
Ulice Spojující autobusové
nádraží a Centrální bazar.

Je pekelné vedro. Procházíme se se dvěma novýma kamrádama po Biškeku a ptáme se, kde je OVIR, abychom získali za nemalý administrační poplatek registrační razítko do pasu. Osobně pochybuju o významu tohoto úředního úkonu, ale člověk nikdy neví, kdy může být takovádle byrokratická záležitost cizinci k dobru. Každý cizinec přijíždějící do země by se měl zaregistrovat na úřadě. Je to byrokratický zvyk ještě z dob Sajuzu, a je vyžadován ve všech postsovětských státech, někde striktněji, jinde méně.
Dalším nelehkým úkolem je najít kartografický institut, jediné místo v Kyrgyzii, kde se dají koupit mapy. Uondaní a ucouraní posílame další pohledy z internetové kavárny a usazujeme se v centru v parku odpočívat a pozorovat místní cvrkot, ale zejména ohodnotit místní nádherné roštěnky. Předávám přátelům některé své zkušenosti a poznatky z dřívějších cest a také dávám s velkým úspěchem okusit kvas.
Vracíme se na základnu do hostelu, kde jsme spali, loučíme se a vydáváme se každý dál svou cestou. Já jsem si koupil mapu jižního Kyrgyzstánu, oblasti v okolí města Oš, kde začíná pohoří Pamír a je zde sedmitisícovka Pik Lenina, můj další cíl.
Oš leží v oblasti údolí Fergana, sousedící s Uzbekistánem, a ještě nedávno tu byla krvavá povstání místních Uzbeků s cílem připojit se k Uzbekistánu. Údolí Fergana je jedinou nížinatou oblasí Kyrgyzie a pěstuje se tu většina tabáku, opia, obilí, zeleniny a ovoce pro celou zemi. Vzhledem k početné uzbecké většině je Fergana známá jako místo ortodoxního islámu. Hodně se těším, ale zároveň mám i velký strach, neboť evropská média nepopisují muslimy jako přívětivé a pohostiné lidi, ale spíš jako džihádysty a zaslepence Aláhovy.

Centrální náměstí v Biškeku.
Automobil projíždějící v popředí
je legendární sovětské
vozítko Zaporožec.

Před bazarem je parkoviště, odkud jezdí mikrobusy na jih. Dřív než jsem se stačil rozkoukat, ulovil mě řidič jednoho mikrobusu. Tlustý, upocený, slizký týpek znal velmi dobře taktiku lovu pasažérů a donutil mě kývnout ještě dříve, než jsme se dohodli na ceně. To mu umožnilo nasadit cenu vskutku nehoráznou a usmlouvat přijatelnou sumu, zvlášť když jsem si nestihl včas zjistit běžnou místní cenu, mi dalo téměř hodinu práce tvrdého smlouvámí. Couvnout už se nedalo, neboť smlouvající cizinec tu není úplně běžnou záležitostí, a tak se kolem nás záhy utvořil hlouček pozorovatelů včetně několika uniformovaných policistů a naším obchodním jednáním se evidentně dobře bavili. Na svůj obchodnický výkon jsem vskutku hrdý, neboť se mi podařilo srazit cenu z původních 2800 na 650 somů, později jsem se dozvěděl, že místní jezdí za 500.
Osádka vozidla byla vskutku mezinárodní - Japonec, tři Turci, Uzbek, Ruska, asi pět domoroců a já. Řidič měl z tohoto osazenstva velkou radost, hlasitě povykoval a všude po cestě, kde měl příležitost, se tím chlubil.
Cesta sama o sobě byla dost divoká, řidič se ukázal jako dobytek první kategorie, a to i na místí poměry. Zřejmě měl rád Anglii, neboť většinu cesty se snažil jet na levé straně a to maximální rychlostí, kterou se mu z jeho VW Transporter porařilo vymáčknout.

Zprava: školník, školníkův vnuk,
školníkův otec, kamarád školníkova
otce, školníkův pes.

Kyrgyzie pochopila atraktivnost své země pro turisty, zejména horolezce a alipinisty, a snaží se odbourávat komplikace spojené s cestováním a pobytem cizinců. Bylo zřízeno ministerstvo turistického ruchu, zrušena vízová povinnost snad pro všechny evropské země, s vyjímkou Něměcka. Policajti mají za úkol neprudit, ale chovat se co nejpřátelštěji, to zřejmě vysvětluje, proč jsem zdolal tak hladce hranice. Začaly se stavět nové silnice mezi významnými městy a vůbec investovat do infrastruktury. Tamní prezident nazývá Kyzgyzii, hlavně vzhledem k jejím přírodním podmínkám, Švýcarskem Asie.
Já a Japonec Koji Ozeky jsme centrem pozornosti všech pasažérů a jelikož Koji umí mimo japonštiny jenom trošku anglicky, tak velice brzy vyčerpal svá konverzační témata a už se jenom usmívá, je to na mně. Co děláš? Kolik vyděláváš? Kolik ti je? Kolik máš dětí? Cože!?!? Ty ještě nemáš ženu? Tak to já ti dám svojí dceru. Věříš v Boha? ... Todle je sada otázek, na kterou odpovídám denně a denně odpovídat budu. Přestože se považuju za bezvěrce, nemohu to přiznat, neboť bych se tím pravděpodobně hodně přiblížil ke své smrti. Naštěstí znám alespoň rámcově Bibli. Hlavně některé základní rozdíly mezi křesťanstvím a islámem jsem si nastudoval již v letadle, takže jsem schopen odpovědět na několik záludných teologických otázek.
Po šesti hodinách jízdy děláme delší přestávku v jednom z barů u cesty, dáváme si čaj a omeletu. Ženy sedí zvlášť, my s Kojim usedáváme k ostatním mužům. Na nejlepším místě se jako první usazuje nejstarší bělobradý muž. Sedíme na lavicích velikosti asi 2 x 2 metry, na kterých jsou polštáře a uprostřed nízký stoleček s konvičkou horkého čaje a chlebem. Při placení nabádá řidič servírku, aby nás krapet oškubala, protože jsme cizinci. Sice jim nerozumím ani slovo, ale je snadné pochopit, o co de. Po přestávce jsem přesazen vedle svobodné dívky, která přednáší psychologii na ošské univerzitě a jako jediná mluví anglicky. Jsem rád, Katia je spanilá slečna a našemu rozhovoru v angličtině nikdo nerozumí.
Hned za městem Kara-kol pronese řidič: Pozor, končí Švýcarsko a začíná Kyrgyzie! A skutečně, v Kara-kolu končí nově vybudovaná asfaltová silnice a začíná středoasijsá klasika :). Prašná šotolinová cesta plná děr a kamení. Rychlost našeho VW se snížila rázem ze 160 na 30 kn/h.

DEN 5

Šalamounův trůn nad městem Oš.

Přijíždíme do Oše po 15 hodinách cesty absolutně vyřízení. Společně s Kojim se necháváme Katiou odvést do bytu, který nám ochotně zajistila. Vykoupat, vyčurat a spát.
Po třech hodinách odpočinku přichází Katia s kámoškou a vyrážíme na procházku po městě. Centrem města je je samozřejmě bazar, obrovský bazar, vlastně ono je celé město bazarem. Oš patřila díky své poloze nedaleko čínské hranice a údolí Fergana k nejvýznamnějším uzlům Hedvábné stezky. Město je starší než Řím a v jeho centru se nachází posvátný kopec, Šalamounův trůn. Na vrcholku se jednou zastavil i Prorok Muhammed, a tak tu lidé zbudovali malou modlitebnu, kde přebývá vědma. Za modlitebnou je kamenná skluzavka, na kterou se chodí sklouznout těhotné ženy před porodem, aby měly snadný porod a zdravé dítě, a také ženy, kterým se nedaří otěhotnět.
Na vrcholu hory samozřejmě nechybí prodejce piva, cigaret, coca-coly a slunečnicových semínek. Nedaleko stánku poznávám Evropana konverzujícího anglicky. Vyklubává se z něj opilý Fin, který vykládá teorii o historii putování kmenů z Afriky dál do Asie a Evropy. Afričané s sebou přinášejí všude, kudy táhnou, zvyk saunování. Je zvláštní, že národy, které jsou zvyklé se saunovat, se vyskytují v severojižní linii od Etiopie po Finsko. Až teprve Vikingové zatáhli saunu do Ameriky.

Koji se pořád usmívá, moc nám nerozumí, ale pořád se usmívá a je tím pádem středem pozornosti. Za prvé proto, že je Japonec, což je v těchto zeměpisných šířkách, zdá se, stále rarita, a za druhé proto, že se pořád usmívá :))).

Oš.

Po návratu do bytu využívám možnost opravit si výslovnost několika japonských slovíček. Koji se uznale usmívá a říká, že mám dokonalou výslovnost všech deseti číslovek, co znám, ale v, pro něj neznámém, dialektu. Samozřejmostí je také konzultace přípravy zeleného čaje. Byl překvapen a zároveň potěšen, že s sebou stále vozím alespoň kilogram zeleného čaje. Zpočátku jsem mu tajil, že ten dobrý čaj pochází ze země nevěřících psů, ale jeho jazyk neomylně poznal poloostrov Zadní Indie. Sedíme na balkóně panelákového bytu, koukáme se na zvolna utichající mumraj ošského bazaru, do očí nám praží slunce zapadající za pamírské vrcholky, popíjíme Vietnam a kouříme cigarety Kyrgyzstan. To je taková POHODA !!!

Zvláštní ženou je paní domácí. Je to dobrosrdečná ruská žena kyprých tvarů. V podstatě mi velice připomíná matrjošku, akorát bez šátku na hlavě :). Za pár šupů nám z námi přinesených polotovarů připravuje úchvatnou večeři. Stará se o nás s péčí téměř mateřskou. Trošku jí trápí, že chceme spát na zemi, ale nakonec si to asi vysvětluje jako náš zvláštní rozmar.

DEN 6

Pekař, který peče místní chleba,
rusky zvaný Lipjóška.

Rozkládáme na zemi mapy, co máme, a plánujeme, co budeme dělat dál. Navrhuji jet se podívat k Piku Lenina, druhé nejvyšší hoře Kyrgyzie (7134 mnm). Bohužel je Pik Lenina poměrně žádanou atrakcí a tomu odpovídá i cena dopravy. Také zjišťuju, že Koji není na takový výlet vůbec vybaven a připraven, a tak se naše cesty rozdělují. Na autobusovém nádraží potkáváme dva Francouze mířící do uzbeckého Taškentu a Koji se k nim po společné snídani přidává. Rozloučení, výměna e-mailů, na které si stejně nikdy nenapíšem, a já si běžím sbalit batoh, rozloučit se s Katiou a paní domácí a hurá na jih, na Pamír. Je mi úplně jedno kam, hlavně do hor. Poslepu zabodávám prst do mapy a je rozhodnuto. Jedu do Gulči, městečka nejblíž od místa, kde sem zabodnul prst. Taxik je jedinou možností přepravy, a tak se za pár babek sotva pojízdným žigulem dostávám víc jak stokilometrovou rychlostí do Gulči. Gulča je takové úplně obyč městečko nebo spíš se jedná o střediskovou obec. V podstatě něco jako Verneřice.

Pamír začíná.

Teď mám to, po čem touží každej druhej Evropan zhnusenej bussinesem a vyděláváním peněz. Evropan toužící po exotickejch zážitcích, prostě moderní outdoorovej týpek, co musí vyrazit do míst, kde zaručeně nepotká žádnýho turistu, nebo ještě lépe, kde ještě turistu nikdy neviděli. Tak sem tu, v totální prdeli. Turisty tu znaj všichni, ale jenom z televize. Takže si laskavý čtenáři představ, jak by to asi vypadalo ve střediskové obci Verneřice v roce 1974. Na návsi se odpoledne objeví černoch v kšiltofce a s červeným nylonovým batohem v goratexovejch pohorkách.
Zraky všech domorodců sledují mé kroky, svižné kroky. Nejsem na takovou pozornost vůbec zvyklý. Odcházím zpět k hlavní silnici, v motorestu u silnice si dávám polífku, a pěšky vyrážím dál po silnici a zkouším občas stopovat auta.

Cestou potkávám na mostě sedícího staříka. Sedí a čeká až ho sveze auto domů. Dávám mu napít zeleného čaje a chvilku spolu pokuřujeme a povídáme si. Jeho prací je, teď v létě, kosení horských luk. Ti, kdo nepasou dobytek na pastvinách, pro něj připravují potravu na zimu. Ptám se na nějaký pramen, kde se dá nabrat voda. Jsem odkázán na nedaleké jurty.
Je večer a spouští se pořádná fujavice s deštěm. U jurt nejsou žádní muži, pouze dvě ženy. Dělají mi do termosky teplý čaj. Chtěl bych tu u nich přenocovat, ale ženy nedovedou rozhodnout, zda si mohu postavit stan nedaleko jejich. Nechávám je proto v klidu a buduji svou mini jurtu o kus dál.

Díl 1: Salam Aleykum
Díl 2: Quosh-sau bolyngardar Alma-Ata