Quosh-sau bolyngardar Alma-Ata

DEN 2

Do hor je to z Almaty co by kamenem dohodil.
Zdroj: http://www.reiseabenteuer-gus.de

Kde to jsem? Proč jsem vlastně letěl sem? Co tady hledám? Probouzím se v rozjímání nad smyslem mojí cesty a nedaří se mi najít jedinej rozumnej důvod, proč tu vlastně sakra jsem. Je to jako vejlet do zoologický, akorát nejedu pozorovat zvířata uvězněný v kleci, ale lidi žijící jinde a jinak než já. Jedu si dokázat, že mám na to, přežít v chudý středoasijský zemi jeden měsíc s 300 dolarama v kapse, tj. víc jak trojnásobek místní průměrné mzdy. Vypadá to, že největší peklo bude přežít sám se sebou.
Umejt se ve studeným potoce, rozdělat oheň a uvařit čaj, vysušit stan a sbalit batoh - to jsou činnosti, které naštěstí otáčejí moje myšlenky jiným směrem.

Trolejbus.
Zdroj: http://almaty.tramway.ru

Autobusem zpátky do Almaty. Cestou projíždíme skrze několikaúrovňové obrovské ocelové a betonové hradby, vysoké přes 10 metrů. Zpočátku se domnívám, že se jedná o vojenské stavby, ale nehraje mi důvod jejich stavby poměrně vysoko v horách nad městem. Přeci jen i já, nevoják, bych dobýval Almatu zdola, ze stepi.
Později se dozvídám, že Almata trpí poměrně často katastrofickými bahenními záplavami. Jedná se tekutou masu vody, ledu, kamení a bahna valící se z hor a dosahující výšky kolem 15 metrů. Většinou jsou způsobeny velmi silnými dešti a nebo jarním táním ledovců. Dojde k přeplnění horských morénových jezer, která se celá utrhnou a valí se dolů, na město.
Almata je položena pod pohořím Alatau, městskou hromadnou (např. autobus č.29 z Dostiku) se dá dostat až do výšky 2200 m.n.m. V podstatě se dá dojet pomocí MHD na jeden přestup ze stepy do velehor. Nejvyšší hora pohoří Alatau, Talgar, má 4979 metrů nad mořem, kolem ní je vytyčen úžasný národní park, spousta čtiřtisícovek, lesů, ve kterých rostou nádherné, zdravé a neuvěřitelně obrovské stromy. Nikdy jsem ještě neviděl tak obrovské jedle a smrky. Vodopády, skály, divocí koně, vlci, spousta bylinek a místo kopřiv tu roste ganja :). Prostě ráj na Zemi, škoda, že mám jen pětidenní tranzitní víza.

Jedna z částí Zelyonova Bazaru,
sekce prodeje masa.

Jsem ve městě, a mým dnešním cílem je dovybavit se na cestu. To znamená koupit hodinky :-}, plynovej vařič, pláštěnku, film do foťáku a tak dál. Našel jsem internetovou kavárnu, abych poslal pohledy a podíval se do plánu města, kde je vlastně srdce Almaty, bazar. Zelyony Bazar je skutečným centrem města, obrovská tržnice, v podstatě velice podobná běžné české tržnici stlačené do poloviční velikosti a rozprostírající se na ploše několika čtverečních kilometrů. Středem tržnice je asi dvoupodlažní budova, která je obklopena velkým množstvím stánků a krámků. Přecpanými uličkami, které jsou široké maximálně na tři lidi vedle sebe, se prohání chlapící běhající seč jim síly stačí, kteří protlačují davem naložené vozíky se zbožím ke stánkům anebo nakupujícím k autu. Cestou hlasitě povykují: Daroooogu, Daroooogu!.
Princip bazaru se v podstatě nezměnil od dob, kdy fungovala známá

Bazar v Biškeku. Bazary jsou všude stejné.

Hedvábná Stezka. Obchodníci vozili zboží hlavně z Číny, což platí prakticky dodnes, jen hedvábí vystřídal Adiadas a Buma, střelný prach, petardy a rachejtle a šperky, digitálky a mobily. Místo je to prosycené širokou paletou vůní, smradů, barev, špíny, hluku, hudby, povyku a lidí. K sehnání je tu údajně cokoliv, od špendlíku po lokomotivu, a cena se samozřejmě smlouvá. Nicméně vařič jsem tu nesehnal, zato jsem se výborně nakrmil neuvěřitelnými dobrotami a nakoupil spousty sušeného ovoce na cestu, vyměnil peníze a sehnal většinu potřebných věcí.

Během dne jsem si vymyslel, že se do Kyrgyzie vydám východní cestou přes Charyn Canyon a Karakaru. Na autobusovém nádraží se dozvídám, že autobus jede jednou deně, a to ráno v osm. U bábušky nakupuji plnou kapsu slunečnicových semínek a abych ještě lépe splynul s okolím, tak louskám semínka a plivu kolem sebe slupky.

Celý den jsou bouřkové přeháňky, a tak toto příznivé počasí využívám k prohlídce centra města. Odpoledne jsem se rozhodl sehnat si levné spaní ve městě. Své naděje vkládám do LP (Lonely Planet, průvodce). První pokus nevychází, vysokoškolské koleje už neubytovávají minimálně dva roky. Na radu domorodců jdu asi 5 km od centra do krásného, drahého penzionu, odkud se po chvilce odpočinku vracím zpět. Nakonec jsem na kolejích přece jen skončil. Byly to koleje indických mediků. Slýchal jsem, že medici jsou největší prasata, co se kolejního života týká. Sám jsem také nějaký čas na kolejích žil, ovšem Indická kultura studentského bydlení krapet zaskočila i mne, poměrně otrlého člověka. Špína, smrad, tma.
Dozvěděl jsem se, že se den přede mnou ubytoval nějaký Angličan, se kterým sdílím tuto noc pokoj. Při večerním pifku zjišťuju, že se jedná o týpka, který sbírá skoro deset měsíců materiál na knihu "Ztracení lidé Střední Asie" o Evropanech, dodnes žijících na území střední Asie mezi Tureckem a Čínou. Trošku pochybuju, že něco někdy napíše. Každopádně mu to moc přeju.

Mapa Kazachstánu.

DEN 3

Celou noc jsem bojoval s náletem komárů a invazí blech. Byly ve značné přesile, takže jsem usnul hodně pozdě, vyčerpán marným bojem. Ráno jsem uvítal, že z roury ve zdi, hrdě zvané sprcha, teče příjemně studená voda. Jelikož jsem krapet zaspal, spěchám na aftovakzal. Autobus naštěstí ještě neodjel, ale je tak nacpanej, že se vzdávám východní cesty a pojedu přes Biškek, tedy západní cestou.To znamená přemístit se městskou na opačný konec města.
Systém městské dopravy se v podstatě neliší od ruské, existuje několi linek tramvaje, kde se na absolutně zdevastovaných kolejových tratích prohánějí české tramvaje, několik linek městských autobusů a potom obrovské množství mikrobusů všemožných typů a značek, od čínských "No name" po Mercedesy. Bus má většinou dvoučlenou posádku, řidiče a naháněče, vyvolávače a pokladníka v jedné osobě, který na každé zastávce hlasitě vyřvává trasu, kterou se jede. U progresivnějších dopravních společností mají mikrobusy megafon, do kterého huláká sám řidič. A samozřejmě všichni bez rozdílu barvy pleti, pohlaví či národnosti pořád trouběj. Naštěstí jsou i mikrobusy vybaveny číslem, a tak se snadno doptám jak a zakolik se dopravit na nádraží Sayran.

Vlajka Kazachstánu.

Před nádrařím poznávám na první pohled skupinku krajanů, tři kluci a děvče. Za těch pár cest, co jsem absolvoval, jsem se naučil přibližně odhadovat krajany, zejména podle bot a batohů. Jsou to horolezci, kteří se vydali na pořádnou horskou tůru. Získávám cenné informace o ceně a odjezdu autobusu do Biškeku a oceňuju přítomnost skupiny lidí. V LP nepopisují přechod Kyrgyzské hranice příliš optimisticky a kvalita mého pasu přímo vyzýva k buzeraci. Po několika předchozích cestách již ani vzdáleně nepřipomína úřední doklad, jenže ho nedovedu opustit, když už v něm mám tolik razítek z dřívějších putování. Společně absolvujeme 4 hodinovou cestu po prašné, děravé silnici doslova zkomprimováni včetně zavazadel a dalších deseti pasažérů postarším Mercedesem do Biškeku.
Celnící nezklamali. Jediný já jsem byl podroben zevrubné prohlídce pasu pod UV lampou a vyzván k vysvětlení. K mému velkému překvapení jsem ale nemusel platit žádnou pokutu, respektive úplatek, ani se vracet na ambasádu pro nový pas a ani k oblíbenému sportu celníků - šacování nedošlo.
Než si stačíme, po vystoupení, vzájemně zamačkat boule na hlavě, rozhýbat téměř nehybné klouby a zchladit pokousané jazyky, pouští se do nás početná sqvadra taxikářů. Mí noví přátelé s nimi navazují kontakt, takže je dost obtížné se jich zbavit. Zjišťujeme, že do centra je to neuvěřitelně daleko a jinak než taxikem se tam vlastně ani dostat nedá.
Krajané jsou na cestu výborně připraveni. Mají svého náčelníka, který přiděluje úkoly a ví, co má dělat. Takže velice rychle obstarávají levný nocleh nedaleko autobusáku. Jdeme se podívat na bazar a cestou zpátky se najíst. K puknutí přecpáni bořščem uléháme.

Encyklopedické informace o Kazachstánu
O bahenních záplavách nad Almatou

Díl 1: Salam Aleykum
Díl 3: EASY RIDER