Parta ústeckých muzikantů dobývala nejslavnější klub světa

Parta ústeckých muzikantů dobývala nejslavnější klub světa

Je pátek 24. srpna, na letišti Praha-Ruzyně se schází parta muzikantů (Pavel Nepivoda - doprovodná kytara, klávesy, zpěv, Tomáš Homolka – sólová kytara, zpěv, Martin Čmuchař - basová kytara, zpěv, Hynek Verner – bicí, zpěv), členové skupiny The Boom, kterou pozvali organizátoři International Beatle Week, festivalu, kterého se od roku 1981 na řadě pódií anglického Liverpoolu účastní každoročně desítky nejlepších Beatles revivalů z celého světa. Pozvání si vysloužili po loňském velmi úspěšném vystoupení skupiny v tamních klubech a dvou velkých koncertech s orchestrem v liverpoolském Empire Theatre a Britannia Adelphi Hotelu.

Noc pod mostem?

Frontman kapely je nervózní, žhaví dokola mobilní telefon. Marně, jak se ukazuje. „Pánové, je to špatný,“ informuje ještě před odletem Pavel. „Už týden se snažím od organizátorů vypáčit informaci, kde budeme ubytovaní, ale jediné, co vím, je, že by nás na letišti v Manchesteru mělo čekat taxi, které by nás mělo odvézt do Liverpoolu.“
Ve 22.55 anglického času přistává letadlo v Manchesteru, v hale čeká muž s nepřehlédnutelnou cedulí s nápisem The Boom. Po domluvě taxikář (jak se později ukazuje, je na cizince zřejmě zvyklý, neboť je mu rozumět – rozumět domorodcům však bývá nadlidský výkon) muzikanty odváží do liverpoolského Brittania Adelphi Hotelu, řídícího centra festivalu. Jak se ukazuje, všechny obavy byly zbytečné, ubytování je zajištěno na kolejích Cambridge Court, vzdálených pouhých pět minut chůze.

Zahřívací den

Následující den Boom Band, jak zde ústeckou kapelu nazývají, vyráží do sychravého liverpoolského rána za chechtání všudypřítomných racků zjistit, kdy a kde bude hrát: v sobotu jediné hraní v Lennon´s baru na Mathew Street, zato v neděli šňůra tří hodinových koncertů, přičemž ten poslední v nejslavnějším klubu světa – Cavern Clubu. „No nazdar, to jsem zvědav, jak se s tím popasujeme,“ s obavami konstatuje Martin. „Budeme mít jazyky na vestách, ale zvládneme to,“ uklidňuje ho Hynek. Vzápětí muzikanti zjišťují, že mají hrát ještě v pondělí v Cavern Pubu. „Tak to vám tady pánové necháme kytary a budete to muset nějak zvládnout i za nás,“ dobírají si Martin s Tomášem druhou polovinu skupiny, mají totiž rezervovány letenky na pondělní ráno, Pavel s Hynkem odlétají až v úterý.
Muzikanti se odebírají k hotelu F1 pro klávesy, které jim přivezla autobusem početná výprava z Čech pod vedením předsedy pražského Fanklubu Beatles Jirky Svátka. S klávesami potom zamíří omrknout první liverpoolské působiště, Lennon´s Bar – klub je sice ještě zamčený, ale ochotná barmanka odemyká a ulehčuje Pavlovi od kláves, které bude potřebovat až za pár hodin.
V půl třetí se kapela vrací do klubu, který je už nabitý k prasknutí a je v něm šílené vedro. Jediné plus je, že se zde nesmí, stejně jako ve všech anglických restauracích a klubech, kouřit (místní kuřáci, kteří si chtějí dát drink a k němu cigárko, se ocitají v neřešitelné situaci, kouřit chodí sice na ulici, na kterou však nesmějí s alkoholem), a tak se dá alespoň trochu dýchat. Na pódiu právě hrají argentinští Quarrymen. Jsou celkem dobří, ale trochu jim to v kazí mizerná akustika klubu.
Pódium se úderem třetí hodiny uvolňuje (je zvláštní, že ač se o samotnou organizaci jednotlivých vystoupení nikdo příliš nestará, vše funguje a nedochází k žádným časovým skluzům), kapela v rychlosti připravuje nástroje, prohazuje pár slov se zvukařem a začíná koncem, resp. skladbou The End z Abbey Road, následují další kousky z pozdějšího období Beatles. Publikum je spontánní, přidává se a při I am the Walrus je už pěkně rozparáděné. Účinkování zde zakončuje trojice posledních skladeb z Abbey Road a skupina sklízí bouřlivý potlesk. „Od koho byly ty poslední tři skladby?“ ptá se jeden místní postarší muž a nikdo neví, zda to myslí vážně...
Šup s nástroji na kolej a hurá opět k autobusu u F1 Hotelu, vpodvečer zde Češi pořádají doslova lukulské hody, alespoň tak si muzikanti připadají při konzumaci libereckých párků a především zlaté české plzničky, jejíž chuť skutečně docení jen ten, kdo okusil piva, která se v Liverpoolu točí... Následuje ještě jedna krátká návštěva Lennon´s Baru, kde právě hrají slovenští Backwards, potom se kapela rozděluje. Pavel s Hynkem vyrážejí na túru po místních pubech, Martin s Tomášem míří do Empire Theatre, kde jsou největším tahákem američtí The Rain, jeden z nejlepších Beatles revivalů.

Beatles jako kšeft

Nedělní ráno začíná pro kapelu brzy, chce navštívit Albert Docks, původní doky zrekonstruované v osmdesátých letech minulého století, kde je umístěno i muzeum The Beatles Story. Krátce před devátou, kdy se muzeum otevírá, se před vchodem tlačí už celkem početná skupina lidí. Muzikanti jsou v časovém presu – chtějí-li dovnitř, musejí ihned, aby stihli včas svoje první dnešní vystoupení. Využívají podobnosti slovanských jazyků a přidávají se k početné ruské výpravě, která dostává při vstupu do muzea přednost.
Pár exponátů působí celkem věrohodně (věřit se ale dá snad jen dobovým fotografiím), většina však působí naivně (těžko si lze např. představit, že by Beatles nahrávali ve studiu upnutí v oblecích tak, jak je zobrazují voskové figuríny) a replika klubu Cavern s lacinými asijskými kopiemi kytar Beatles je navýsost trapná. V poslední místnosti v muzeu se pak nachází obchod plný suvenýrů podtrhující dojem z celé expozice – jeden velký kýč, v němž nejde o nic jiného, než o prachy. „Nestálo to za to,“ shodují se muzikanti. Vědí však, že kdyby muzeum nenavštívili, litovali by... Následuje narychlo ultrasilné espresso na zahrádce jednoho z barů v Albert Docks, nákup drobných suvenýrů dětem a manželkám a kvapem zpět na kolej – na chvilku si odpočinout, popadnout nástroje a vyrazit na vysilující šňůru po třech klubech.

Na „indiána“ je lepší zapomenout

Trojboj začíná ve Smokee Mos, čtveřice našich muzikantů této hospůdce však díky přítomnosti vyřezaných rudých tváří neřekne jinak, než U Indiána. Na pódiu s pomocí karaoke postarší muž vypaluje jeden Sinatrův šlágr za druhým – zpívá sice hezky, ale ubírá tím čas kapele na nějakou přípravu a ozvučení, což se později projevuje na mizerném zvuku, kterému korunu nasadil nedostatek mikrofonů a mizerná technika. Když The Boom začínají hrát, sami se vůbec neslyší a je to na výsledku znát. Po odehraných 40 minutách balí nástroje a s nepříliš dobrými pocity odcházejí. Mají před sebou ještě dvě hraní, a tak se musí snažit na „indiána“ co nejrychleji zapomenout...

Jiný kafe

Další štací je T. P. Malloy´s – klub na Victoria Street sousedící s Mathew Street. Hlava na hlavě, vedro, ale úžasná atmosféra. Na pódiu Los Ascarabajos ze Španělska hrají jako o život, pod dojmem vystoupení ve Smokee Mos Češi mírně ztrácejí sebevědomí. Přichází pátá hodina a muzikanty znervozňuje opět miniaturní pódium, nedostatečný počet mikrofonů a absence zvukaře. Sami si bleskově zvučí, vypomáhá i jeden člen místní kapely, která má hrát později. A už se hraje. Pro začátek Here Comes The Sun, za což jsou publikem odměněni ohromným aplausem. To muzikantům patřičně zvedá sebevědomí a pouští se do hraní s pořádnou vervou. Vystoupení tradičně zakončují závěrečnou trojicí z Abbey Road, za kterou sklízejí bouřlivý potlesk. Je skoro šest hodin a mají končit, ale nevidí za pódiem další kapelu a proto na pokyn publika přidávají Roll Over Beethoven. „To bylo jiný kafe,“ pochvaluje si Pavel a všichni bez výhrad souhlasí. Následuje opět hektické balení, aby další kapela mohla začít hrát co nejdříve.

Nejslavnější klub světa

Před poslední dnešní štací je třeba nabrat sil. Skupina usedá do židlí v minizahrádce Cafe Baru, dává si kávu, jídlo a polské pivo a sleduje večerní ruch. Na ulicích je velké množství policistů, jsou na každém kroku (obavy z teroristických útoků má celá Británie), nikomu však nevadí (snad až na skupinku pubescentů, které šacují a čichají k jejich kelémkům s pitím, aby zjistili obsah), naopak. Jedna žena „v náladě“ usedá za policistu na motorku a nechává se s ním vyfotografovat, za odměnu mu věnuje polibek na tvář. Všichni policisté se tváří vlídně a nebuzerují tak, jak jsme často zvyklí v Česku.
Blíží se půl osmé, je čas se zvednout a zamířit na Mathew Street do Cavern Clubu, nejslavnějšího klubu na světě. Ten proslul kromě účinkování řady slavných hudebníků především tím, že v něm začínali legendární Beatles. Klub vznikl v roce 1957, ale v roce 1973 byl uzavřen a později zbořen. Více než patnáct tisíc cihel však bylo zachováno, ty dnes tvoří nový Cavern Club, který je od původního místa vzdálen jen pár metrů a je velmi věrnou replikou klubu původního.
Na pódiu v ukrutném vedru řádí skotská kapela Itchycoo Park a v klubu to naplno žije. Technické zajištění naštěstí odpovídá renomé klubu a ve spolupráci se zvukařem se The Boom bleskově nachystají na hraní a po uvedení manažerem klubu za mohutné podpory českých fanoušků zahajují Here Comes The Sun. V prvních vteřinách koncertu jsou všichni propocení a společně cítí absolutní euforii. Repertoár doplňují i o další skladby z období počátků Beatles a při rokenrolu The Boys se konečně dostává se zpěvem i na Hynka. Koncert opět zakončují trojicí z Abbey Road a aplaus publika nebere konce. Po více než hodině hraní přichází manažer klubu, aby zakončil vystoupení, ale publikum nesouhlasí a Češi na pódiu přidávají ještě jednu skladbu. Koncert v Cavern Clubu byl rozhodně tím nejlepším, co čtveřici českých muzikantů v Liverpoolu potkalo.
Z Cavern Clubu potom ještě na koleje odnést nástroje a alespoň na chvíli vyrazit do hospůdky. Muzikanti usedají na zahrádku „U Indiána“, který je dnes tak vyšplouchnul, dávají si pivko a baví se s členkami dívčího revivalu, který hraje skladby Beatles velmi po svém. Martin s Tomášem se však brzy loučí, ráno vstávají ve čtyři hodiny, čeká je cesta do Manchesteru a pak letadlem domů.

Akustická pohoda

V pondělí ráno torzo skupiny využívá nabídky Jirky Svátka na okružní jízdu po významných místech Liverpoolu - všechny rodné domy Beatles, hřbitov, kde je pohřbena matka Johna Lennona, brána Strawberry Fields a na závěr Penny Lane. Výjimečnou zastávkou je místo, kde se poprvé setkali John s Paulem. Správce farnosti ve Wooltonu a člověk, který byl u toho, návštěvníky na chvíli zavádí do roku 1957, kdy se na farních slavnostech odehrál jeden z prvních koncertů Quarrymen a začala se psát historie Beatles. Poté Pavel s Hynkem vyrážejí na nejisté vystoupení v Cavern Pubu. Dohadují se na několika spíše akustických skladbách, které lze jakžtakž v tomto obsazení zahrát a těsně před vystoupením ještě přemlouvají zvukaře, aby kapelu před nimi nechal hrát co nejdéle. Nejdříve Pavel stručně vysvětluje publiku situaci a dvojice na pódiu pak začíná s Hey You´ve Got to Hide Your Love Away a přes skladby Norwegian Wood, Blackbird a Julia se za podpory posluchačů dostává až k Dear Prudence a dokonce i Don´t Let Me Down a Come together. Za mohutného chorálu návštěvníků poloviční The Boom zakončujeí koncert hymnou Give Peace a Chance. Odezva publika je naprosto úžasná a vystoupení se řadí mezi ty nejlepší na úspěšném tažení po liverpoolských pódiích.
V devět hodin ještě oba muzikanti míří do Empire Theatre, nechtějí si nechat ujít velikány šedesátých let, The Searchesrs, The Fourmost a Gerry and the Pacemakers. Cestou z divadla pak ještě na chvíli do Cavern Pubu, zrovna tam hrají Backwards a pak už na kolej, ráno je pak čeká cesta domů.
„Prožili jsme úžasné dny, po kterých touží většina kapel, které se věnují tvorbě Beatles. Je naprosto nepřekonatelné, pohybovat se obtěžkáni kytarami po místech, kde to všechno začalo a zahrát si na pódiích, kde poprvé zněly skladby, které o něco později ohromily celý svět,“ říká Pavel. „The Boom si ve své historii nikdy nezahráli jinde v zahraničí než v Liverpoolu. Po šestnácti letech existence, jsme opět cítili nadšení a vrátili se do našich začátků. Před patnácti lety by se nám určitě ani nesnilo o tom, že někdy budeme mít možnost něco takového prožít,“ sděluje své pocity.
„Celý festival je nepopiratelně součástí velkého Beatles businessu, který určitě přispívá nemalou částkou do městské pokladny. Nepočítali jsme s žádným honorářem, dokonce ani příspěvkem na dopravu do Liverpoolu, ale pořadatelé festivalu nenabízí ani bezplatné ubytování. Je jasné, že jde o čistě prestižní událost. Úroveň technického zajištění v klubech velikosti akce ale bohužel vůbec neodpovídá. Na opotřebovaných nekvalitních aparátech kolikrát nebylo možné získat ten správný zvuk,“ posteskl si frontman skupiny. Přes klesající úroveň festivalu by však ještě rád za rok do Liverpoolu přijel, pokud možno i s orchestrem.