Narozeninová party na Bukanýru

(pátek 9. dubna 2004, Bukanýr Praha)

Jedna polovička Turtlesquad slavila svoje pětadvacáté narozeniny, a tak jsme byli pozvaní, abychom to všechno zdokumentovali, sepsali a jaksepatří zdrbli. I když drbat nakonec není celkem co ani koho. Zpočátku sice nastali nějaké problémy s aparaturou a technikou, ale tomu já vůbec nerozumím, takže jsem se poklidně cpala připravenými dobrůtkami. Ty doma vyrobila Markéta, také jedna z oslavenkyň, a protože jich byla obrovská zásoba, tak vydrželi celou noc. Kromě Davida a Markéty tu ještě slavil narozeniny Michal alias Mozzilla, takže všem ještě jednou dodatečně všechno nej.
Ještě než jsme vyrazili na loď, pohostil nás David zbytkem vodky od našich východních bratrů, kterou už nestihl dopít před naším příjezdem. Po Praze jsme se již tradičně pohybovali taxíky. Nikdy v životě jsem se nenajezdila tolik v taxíku, jako když vyrážíme pařit do Prahy. Zajímavé bylo, že jeden taxikář si řekl o 111,-- a druhý o 118,--. Každopádně se to nakonec vyšplhalo na 120,--, ne že by to byla přirážka za blbý kecy, ale oni s sebou snad schválně nevozí žádný drobný.
Půlka nábřeží byla pod vodou, takže jsme se k Bukanýru museli kousek probrodit a když se nám ztratil Lukáš pod vodou, zjistili jsme, že už jsme si zašli asi moc od břehu:). Každopádně v devět večer začali kluci hrát a nezapomněli vzít s sebou ani Křemílka a Vochomůrku. Přes půlku ksichtíků na Bukanýru tvořili ústečáci, takže si tam člověk připadal jako doma. Ale ta 101 ve 2:07 ne a ne přijet.
Ve tři ráno jsme se horko těžko posbírali na cestu na hlavní nádraží. To nás jako obvykle nezklamalo a typický ureovitý zápach byl cítit už na okraji parku. Rychle jsme naskákali do vlaku a očička se mi fakt už hodně zavírala. Pamatuju si ještě něco o odpojování vagónů, který hlásili v nádražním rozhlase, ale to už mi bylo jedno. Nakonec nás neodpojili a po vyčerpávající cestě jsme konečně byli doma a se slovy, že "Takhle už nikdy" jsme zalezli do postele.