Autorský večer Svatavy Antošové

Foto: archiv maud

Činoherní studio Ústí nad Labem si vás dovoluje pozvat na úterní večer 16. května do svého foyer, kde od sedmé hodiny večerní proběhne třetí večer věnovaný autorům, kteří jsou těsně spjati se severočeským regionem.

Tyto večery jsou určeny všem literárním fajnšmekrům, lokálním patriotům, samotářům i lidem, kteří ví, že divadlo je luxus a tak se snaží, pokud to jde, si tohoto luxusu užít dosytosti nebo ho jenom tak využít.

Po hrobařském večírku Jaroslava Achab Haidlera a Radka Fridricha, po lehce dokumentárně – fiktivním Aussigerovi Martina Fibigera, se na třetím večírku představí teplická legenda Svatava Antošová.

Večer zkomponovala trojice Svatava Antošová, Kryštof Rímský a Filip Nuckolls z textů dvou posledních knih – básnické „Ještě mě nezabíjej!“ a prózy „Nordickou blondýnku jsem nikdy nelízala“. Režie čtecí inscenace se ujal Kryštof Rímský, který obsadil herce i neherce Činoherního studia. Večer slibuje a nabízí dobrodružnou a spalující pouť lesbickou „pornogroteskou z časů terorismu“.

Nálepky "lesbická básnířka" se Svatava Antošová pravděpodobně nikdy nezbaví, ale ani nechce. Úzké vymezení ovšem přesahuje v mnoha směrech, tj. jak v obsahu své tvorby, tak v její formální (žánrové) stránce.

Svatava Antošová se narodila v Teplicích v roce 1957 a v rodném městě vystudovala gymnázium. Poté navštěvovala Střední knihovnickou školu v Praze. Střídavě pracovala v dělnických profesích, ale i v redakci rádia nebo komerčního časopisu. Antošová patří k zakladatelům Patafyzického kolegia (1982-1986), které vychází z tvorby Alfreda Jarryho a jeho absurdního pojetí světa. Kolegium vydávalo posléze zakázaný časopis PaKo.
První verše Antošové se objevily v samizdatových  sbornících, v 80. letech prezentovala svou poezii v rozhlasovém pořadu Zelené peří a publikovala v jeho almanachu. Útlý debut Říkají mi poezie(1987) předestírá široký záběr básnického stylu Antošové. Emocionální výpovědi psané volným veršem jsou rozmáchlými obrazy mysli, která absorbuje celý svět, a evokují beatnické hnutí.

(Moje samota/ je žena s bílými řasami a černou kůží/ procházející se po střechách/ úzkostlivě homosexuální/ a slepě vrážející do provazů noci/ nevěsta v závoji z kachního peří a drátěných slzí/ v šatech z netopýřího křiku/ s jedním střevícem z březové kůry a druhým/ z horkého dehtu/…).

Po Říkají mi poezie následovaly sbírky Ta ženská musí být opilá (1990), Tórana (1994), …Aniž ťala hlavou (1994) a Kalendář šestého smyslu (1996). Antošová vychází z osobní zkušenosti a  prohlubuje své úvahy nad lidským osudem i sebou samotnou.

(Má báseň/ která se mnou byla/ když totálně sám trpěl ve mně muž/ a rozbíjel se o ženu/ o ženu v tušené násilí zahalenou/ o ženu/ jež procházela stěnou/ svého těla/ a aniž mi kdy vládla/ aniž ťala hlavou/ má báseň se jí poklonila).

Básnířka se v polovině devadesátých let pokusila proniknout na dosud neprozkoumané pole prózy. Vznikl román Dáma a švihadlo, na kterém pracovala čtyři roky a ve kterém - jak sama v interview uvedla - se pokusila napsat to, co se "do veršíků již nevejde".
V devadesátých letech zpracovala dva básnické skladby Jinam a Vlčí slina a opět neodolala próze a vydala knihu Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (2005). Text je zahrnut v antologii české erotické literatury nazvané Jezdec na delfíně. Ve své poslední knize Ještě mě nezabíjej! se Antošová vrací k poezii.

Přijďte 16. května přes most, neboť na Střekově je také centrum (byť kulturní), ale stejně jako to „městské“ je VAŠE a VÁM určené. Přijďte tedy v úterý 16. května do svého Činoherního studia si udělat názor. Konečně přijďte v úterý 16. května do Činoherního studia si v sedm hodin večer užít své právo na luxus. Budeme se těšit na shledání s Vámi.