Kateřina Řeháková: Periferní topografie

Jaké je to vidět jako pes? Takovou otázku si možná položila Kateřina Řeháková před natáčením svého filmu. Tlumené cvrlikání ptáků občas přetrhne hlasité štěkání. Krajina periferie je solariozovaná. Pes prý vidí černobíle. Rozhodně jinak než my. Vidí svět zezdola. Na pobyt v periferii si nestěžuje – mapuje ji ochcáváním rohů. Periferie je pro psa příjemnější než hlučné centrum. Divoké přeryvy dojmů při venčení střídají v jeho životě meditace a klimbání s rozkošnicky přivřenýma očima. Roli stopaře pes doma vymění za tvář malého Buddhy. Nasadí takový výraz, že se vedle něj cítíme duchovně ubozí. Ostatně – je Řehákové film skutečně o psu? Není tato nevyváženost prožívání příznačná i pro nás? Nefrázujeme čas veřejný podobně, jako když mají fotoreportéři minutu na to, aby nasnímali celebritu? A nepadneme pak úplně vyřízení do své boudy bez energie cokoli dalšího udělat? Pokud jsme dnes jako tažní psi, měli bychom si od tohoto plemene vzít k dobru ještě jednu věc: snažit se místo na televizi dívat, jak se pomalu a postupně proměňuje vzduch okolo syčící páry konvice na vodu. Možná by se potom zklidnila i ta druhá, rychlá část našeho pobývání a prožívání.