Česká Spořitelna

Koncept s Českou Spořitelnou se z reflexe a transformace podnětů v autonomní scéně umění přesunují na ožehavou půdu oborů umění vnějším. Pro své další eskapády si Zuzana vybrala systém ekonomiky a konkrétně instituci, zastupující u nás tradiční a konzervativní formu kapitalismu, využívající nicméně současných marketingových strategií. Zajišťuje jí „podivné služby“: s nadšením přijímá bohatou nabídku reklamních letáků, postupně krade i materiály, k nimž běžný klient ČS nemá přístup. Svou kořist využívá různým způsobem a při různých příležitostech. Od prostého rozdávání na techno-party, přes výzdobu scény punkového koncertu, až po šití kostýmů na různé performance. Logo ČS Zuzana zneužila k propagaci severočeských básníků, především mediální teplické hvězdy Radka Háska. Na festivalu k oslavám pálení čarodějnic na hradě Střekově v roce 2004 spískala akci „Otravování“, v níž Radek, pro tento večer obchodní zástupce ČS, získával body tím, že otravoval dívky a ženy přednášením svých milostných básní. Jindy Zuzana verbovala zfetované a opilé mladé lidi, aby se stali klienty ČS, k letákům jim přidávala časopis Strážná věž: lhala při tom, že generální ředitel ČS se stal Svědkem Jehovovým a Jehovisté proto mají u ČS výhodnější úroky. Svým projektem, manipulujícím logem a oficiálními materiály České Spořitelny, se Zuzana připojuje k vlně umělců, kteří se ve své tvorbě odvracejí od autonomního systému umění a materiál k svébytným uměleckým transformacím nacházejí v systémech politiky, ekonomiky, marketingu apod. Na princip „postprodukce“, jíž francouzský teoretik a kurátor Nicholas Bourriard pojmenovává interpretaci, reprodukování, nové vystavování či jiné využívání děl ostatních umělců nebo kulturních produktů, jsme v Zuzanině tvorbě narazili již v cyklu „Tahiťanky“. Zde šlo ovšem o typicky postmodernistické řádění umění na vlastním těle, nevystrkující růžky i do oblastí mimo umělecký provoz.

Zuzanin koncept s Českou Spořitelnou v sobě obsahuje obě dvě varianty „shadow corporating“. Vybrané instituci z ekonomického sektoru autorka poskytuje „černou“ reklamu, propaguje ji, přestože za to není placena a přestože by inkriminovaná instituce o její služby s největší pravděpodobností neměla zájem. Nelze asi Zuzanu považovat za uvědomělou klientku ČS, která by se jí za dobré služby odvděčovala neplacenou propagací. Spíše máme podezření, že jde o pomstu za tvrdé úroky studentského úvěru Kontokorent. Tomu odpovídá převážně dehonestující a výsměšný kontext, který její služby pro ČS rámuje. Parodie a blasfémie nemůže však Zuzanin koncept vyčerpat úplně: při jejím dělení podniknutými akcemi nám vždy zůstane zbytek, který v sobě zahrnuje neutrální úsilí zvědavého experimentátora, jenž testuje, co všechno jde s vybraným, snad úplně náhodně vybraným materiálem udělat a kam až lze zajít, aniž by následoval nějaký postih. Oprášení dadaismu – který na nesmyslných projektech a činnostech programově stavěl – v prostředí marketingu, v němž má vše přísný řád a účel. Marketing nepočítá s člověkem, který by se dobrovolně ujal propagování produktu, firmy, či instituce. Jakmile se nějaký takový blázen najde, může se systém začít hroutit.

http://www.iscs.cz/web/fondy/smisene/